Na místě určení jsme měli být v hodinu "X", kdy začínal celý koncertík. A tak jsme domluvili hodinu "Y", která odpovídala průměrným rychlostem auta ve městě i mimo něj a samozřejmě podle vzdálenosti, která se mezi Hlinskem a Jičínem vine.
CESTA: V hodinu "Y" a 10 minut mě vyzvedli kluci a s mírným zpožděním jsme vyrazili. V autě bylo veselo a cesta příjemně utíkala. Tedy.. až do Slatiňan, kde nám za železničním přejezdem směrem na Presy bouchlo zadní kolo...))) "Já vám to říkal", začal jsem s úsměvem lamentovat. "Neboj, to se hned sparaví", byl jsem dvouhlasně ujišťován s tím, že přeci každé auto má rezervu. Že ale každé auo nemá hever mě dostalo a navíc už jsem ucvkával, když se zjistilo, že naše rezerva má jiný roměr kol..))) To už jsem lamentoval bez úsměvu, ale stále s dobrou náladou jsem se vypravil půl kiláku k nejbližším domům, kde jsem po určité době našel pomoc. Od sympatické mladé paní jsem půjčil hever a náramě ji pobavil naším příběhem. Veselý byl návrat k našemu autu, za kterým již stál odstavený favorit a nějaký pán stál na prkně, které podepřené o kámen, sanžilo se nadzvednout náš zadek. Samozřejmě u auta. Pán se usmíval a pot z něj řinul. Bylo to vážně legrační a já pro jistotu zavolal do Jičína Janě, že nejspíš budeme mít zpoždění. Nakonec vše ale dobře dopadlo. Rezerva byla vyměněna (kupodivu auto nebylo našišato, jak se nabízelo na velikostní rozdíly mezi rezervou a třemi neměněnými koly), hever jsem vrátil s ujištěním, že paní někdy někam pozveme na hraní, pán naložil prkno a odjel a my dorazili do Jičína ještě 30 minut před zahájením našeho vystoupení, což nechápu dodnes..))
V JIČÍNĚ: Pobyt v Jičíně bych měl rozdělit do několika fází. Tou první byl bezesporu příjezd, složité hledání cesty do náměstí a nejbližšího místa k parkování. Následně opouštění nezamykatelného auta plného báglů a nelevných kytar s pokřikováním "A nezapomeň na centrál.." ))) a tvářením se, že se zamyká a tak.. (nakonec nám nikdo nic neukradl, za což jsme dodnes vděční).
Tou další fází byl samotný koncert, o kterém píši mezi ostatními mými koncerty (viz. MENU/Archiv Akce/Foto a nebo rovnou ZDE ), takže zde to nebudu nějak rozebírat a pustím se do dalších fází..)) Koncertem totiž vše neskončilo. Ale s tím se počítalo, jen jsme program neměli předem připraven. Takže po našem vystoupení ve věži bylo jasno, že čekáme na Janu, která tam musela být až do šesti hodin večer.. Chvíli jsme se šli projít a v jiné chvíli jsme hlídali ve věži na místo Jany (probíhaly tam totiž další a další akce celý víkend), aby se mohla zajít vytoaletit a najíst apod.
to bylo vážně fajně posezení, dokonce je to zachycené na městských webových kamerách...)))
Prostředí klubu bylo vskutku příjemné a záhy jsme i odhalili tajemství jeho názvu. vedle baru totiž mají od podlahy ke stropu umě vyvedenou repliku známého pražského uměleckého skvostu (nebo paskvilu - jak se mnozí dodnes přou). O naše svrchní oděvy epostaral rusky mluvící majitel a rezervoval nám pro naše oblečení speciální kumbálek na náčiní pro uklizečky.. čistě pro nás, což jsme kvitovali s povděkem a majitel si získal naše sympatie, které neztratil ani poté, co nám Jana povyprávěla skazky o praktikách ruskojazyčných mafiánů v Jičíně. Co pro nás bylo dále překvapující a nám sympatické bylo to, že v klubu byli samí občané starší 18ti let. A dokonce jsme zdaleka nebyli nejstarší. Bylo to fajn a pro nás změna. U nás v Hlinsku nenajdete totiž jediný podnik, kde by jste nepotkávali puberťáky od 13ti let výš a když chcete pokecat s někým dospělým nad 18 let, musíte hledat dlouho a nakonec zjistíte, že vám k tomu zbývají jen ti vaši kamarádi, kteří s vámi na místo přišli..)) Fakt, nekecám ani trošku..)))
V Jičíně to byla ale jiná zábava.. My si vybrali nejlepší flek s velikou sedačkou v rohu, kam na nás mnozí pro tmu neviděli, ale za to my měli celý lokál jako na dlani. Hudba hrála fajnově, žádné tuc tuc techno bez hlavy a paty.. ale pěkně vypalovačky z domácí i světové scény, Michalem Davidem počínaje, přes Olympik a Katapult a Turbo a Sladké mámení, až po Boba Dylana a Beatles. Prostě super, a jak já nemám muziku hranou dvěma nástrojaři rád, takový ten svatební otřes, tak Vladimír se se svým kolegou vytáhl. Dobré aranže a hlavně dost dobře sezpívané a příjemné hlasy. Zkrátka, hezky se to poslouchalo a stejně tak dobře se tancovalo a člověk se nemusel bát, že mu upadnou uši. Bavili jsme se dobře a atmosféra byla taková rodinná a kontakt s ostatními lidmi byl příjemný a nikdo se neškaredil nad tím odkud jsme a že tam jsme poprvé. Bylo to super.
no a co, byla zima, my netopili a já měl jen
dekový spacoš a přeci v noci nezmrznu, ne?? ))
No děs a hrůza..))).
určitě ste podle oka poznali Terminátora..)))
Docela zajímavé.
jó, s mamkama byla bžunda...
Na výlet jsme se vydali Romanovou slavnou škůdkou a musím na tomto místě prohlásit, že tentokrát nás žádné nečekané překvapení nezaskočilo.
Ze všech možných lokalit na Jičínsku jsme si Dětenice vybrali proto, že nás lákala ona zmíněná restaurace. Proč?? No, prý se tam mluví sprostě, což v běžných restauracích běžné není. No uznejte. Vulgární chování personálu k návštěvníkům (ale i návštěvníků k personálu), bylo jediné, co jsme věděli o tom záhadném zařízení. Oč vykulenější jsme byli na místě. Uvítal nás ohromný sklepní prostor, nádherně stylově zařízen tak, aby vše zapadalo do středověku. Personál dobově oděn opravdu slušnými výrazy plýtval a povzbuzení: "Tady si sedněte na prdel a řekněte, co budete žrát." nám dalo najevo, že jsme na místě. My si sice na prdel sedli, ale hned jsme se zase zvedli, abychom si prohlédly ohromné prostory. Prý je v té sklepní části kapacita 700 míst k sezení !!! A to ještě mají restauraci v patře a navíc vlastní pivovar !!! Prostě pohádka. Zkusil jsem odkrokovat restauraci na délu přes asi tři místnosti, řádně hlídán trhanem s dřevěnou palicí přes rameno, ale když jsem dopočítal, se zájmem odložil ten hrozivý kus dřeva a zajímal se o výsledky. Škoda, že nevím, kolik měří můj krok. Bylo jich přes 70.
Na žrádlo jsme neměli čas. Kluci si dali "kozí chcanky" a já nealko bublinky, ale u vedlejšího stolu jsme si všimli, jak tam občané, častovaní vtipnými neslušnými poznámkami, jedí rukama z prkýnek (samozřejmě jen maso), a jak kosti házejí pod sebe rovnou na zem vystlanou slámou. Výborné, sem se někdy musíme jet najíst, ať jim ukážeme, že nejsme vychovyní Hiltonem..))) A tak jsme popíjali, fotili jak diví a náramně se bavili pokaždé, když vešel věci neznalý host. Ty reakce na chování obsluhy byly krásné a škoda, že jsme neměli kameru. Bylo to mnohdy k popukání. "Vyděl si, co měla ta fůrie na hlavě za bordel?" .. a další poznámky, vyvolávaly ve tvářích našich spoluobčanů přinejmenším překvapení a zděšení. O to neuvěřitelnější se nám zdála informace, že o víkendech mají celou kapacitu plnou a je nutno se objednávat. A my už k naší lítosti museli jet. Takže... zase někdy do Dětenic. Ještě musím zmínit, že na Dětěnickém zámku měly asi sraz všechna strašně placatá auta z čech, takže, než jsme vlezli do restaurace, tak jsme se kochali pohledem na krásné designy.
...a my tam přijeli se zelenou škůdkou..)))
HEZKÝ VEČER V RESTAURACI: Po farářově recitálku jsme ještě dohlídali na věži, a pak se přesunuli na náměstí k pódiu, kam snad přijdou i pozvaní občané města Jičína, jak jsme je potkávali ve věži. A opravdu. Přišly dvě ze tří mamin (Klára a Petra), které si s dětmi na věži malovali svícínky, jak jsem o tom psal o kus výš. A že byla zima, přesunuli jsme se do blízké restaurace. A hrálo se a povídalo.
Péťa s Klárkou byly fajn a prý jsme se neviděli naposledy
My se s klukama ještě prošli po náměstí a u podia se envyhli jednomu podroušenému ukrajinci, který po nás neodbytně požadoval trochu hudby, a když jsme ho přesvědčili, že jsme z hraní již unavení, tak nás, opět neodbytně, zval do hospody na pití, že prý všechno platí. Sympatický byl, my ale přesto s díky odmítli. A tak jsme se pomalu vydali na kutě do galerie.
Ráno pak Roman s Radkem vyrazili do Ostravy nakoupit nějaký zvukařský materiál a tak jsem v Jičíně osaměl. Tedy, do chvíle, než přijela Jana. Tak jsem strávili kousek dne povídáním a plánováním a já se večer přesunul do Turnova, kde jsem druhý den měl čekat, až se Roman vrátí z Ostravy a Hlinska, kam vezl Radka domů i s nakoupenými věcmi.
TURNOV: Ještě v pondělí jsem se tedy přesunul do Turnova a ubytoval se na místě činu. Na místě, kde se druhý den měl odehrát folkový večer. Tím místem byl internát zdravotních sester, kam pravidelně jezdím hrát již od roku 1998. Je to tam fajn. Jsou tam milí posluchači a Turnov jako město mám rád.
Vybalil jsem se ve svém oblíbeném pokoji, prošel se po městě, s holkama shlédl něco málo v telvizi, a příjemně unaven se uložil ke spánku.
Roman dorazil v úterý po obědě, jak bylo domluveno. Takže další vybalování a další procházka a další televize s holkama. Jenže večer jsme šli naproti kamarádovi muzikantovi Markovi Dusilovy z Prahy, a cestou pobrali i Veroniku Doudovou (Mladá Boleslav). bylo veselo a řádně jsme pobavili místní domorodce. Pátým interpretem, který měl ten večer vystoupit, byla naše Jana Betty Terlecká (Jičín), se kterou jsme již o víkendu absolvovali tah po Jičíně, a která, jako vždy, dorazila na poslední chvíli. Takže už jen připravit místnost, kde se mělo hrát, a šup na to. Fotky z fotkového večera sem dávat nebudu, neboť jsou již na jiném místě: viz. MENU/Archiv Akce/Foto a nebo rovnou ZDE.
Ještě dodám, že po skončení koncertíku, jsme se všichni účinkující a jeden náš kamarád vydali na posezení do restauračky, kde jsme nejspíš řádně pobavili personál, který se již teď asi netěší, až zase někdy přijedeme. Po té následovalo loučení s Janou a kamarádem, a já, Roman, Marek a Verča, jsme využili pohostinnosti našich zdravotních sestřiček a přespaili na intru. Že jsme ale hned nešli spát, ani nemusím dodávat.
Ráno se s námi rozloučila Verča s Markem a my s Romanem se pomalu sbalili
a vydali se dál po šňůrce.
TRUTNOV byl posledním místem naší mikrošňůrky, kde jsme měli s Romanem hrát (ve středu). A navíc opět v jiné sestavě, než jak tomu bylo v Jičíně a Turnově. Tentokrát se k nám měl přidat pražský kamarád a písničkář Luděk Midrla.
My s Romanem nějak nespěchali a cestu z Turnova do Trutnova jsme si hezky vychutnali. Stejně tak příjezd a procházku po městě a posezení v restauračce.
Poté jsme se pomalu přesunuly do budovy školy a internátu Střední lesnické školy, vyčkali příjezdu Luďka, návalu zdravotních sestřiček a mohlo se začít. A jako obvykle vás odkáži na: MENU/Archiv Akce/Foto a nebo rovnou na ZDE. K vystoupení na tomto místě opět vychválím skvělou atmosféru. Trutnov prostě překvapil.
Když akce skončila, byla již tma. My sice měli nabídku noclehu, ale rozhodli jsme se valit dom. Ještě jsme pokecali s Luďkem, učinili nějaké ty plány a vyrazili na cestu. Neprozřetelně jsme odhadovali čas návratu, ale ten nám jaksi nebyl dopřán. Proč?? No hádejte. Jeli jsme Romanovou škůdkou, která se ráda baví tím, že si dělá legraci z lidí, kteří se v ní vozí. A přesně takovými lidmi jsme byli my dva na cestě zpět do Hlinska.
CESTA DOMŮ: Bylo již dávno tma, když jsme opustili Trutnov a s myšlenkou na teplo domova jsme s unavenýma očima brázdili krajinu východních čech. Na silnicích většinou již klid, hezké vzpomínky na šňůrku a hodnocení celé akce, a tedy příjemné povídání,
zkrátka idylka, jak má být.
To nám ale vydrželo pouze před Jaroměř, kdy najednou zhaslo auto
a posléze i umlkl motor.
No nic, zejeli jsme ke kraji a Roman se s ledový klidem a úsměvem ve tváři vrhl pod kapotu svého bouráku. Pošoupal tam s čímsi a po mém roztlačení jsme opět dostali otáčky a jali se pokračovat v cestě. Jen světlomety nevrhali tolik záře, jak by měli, a nebo měly všechny značky po cestě děsně špinavé odrazky. Ale spíše to bylo to první. A tak došlo na spekulace, jestli enní něco s baterkou a nebo alternátorem, či co. Čert se v tom vyznej. Já byl vždycky jen pouhý řidič, nikoliv mechanik.
V každém případě jsme po další dvou roztlačeních zjistili, že když jedeme bez rozsvícených světel, tak motor klekne vždy až za delší dobu. A tak dalo-li se, nesvítili jsme. To nebylo tak na škodu, neboť většinou jsme již jeli osvětlenými prostorami a provoz byl minimální.
Jenomže, když jsme opustili Jaroměř, zjistili jsme, že nedostatek světla je přímo oslepující a navíc jsme se napojili na silnici, která je v té oblasti tranzitem pro polské kamiony, kterých je v tu dobu prostě plno. A riskovat, že nás někdo sestřelí,
se nám vážně nechtělo.
A tak jsem zavolal jednomu kamarádovi z Hradce, jestli by pro nás nepřijel a neodtáhl nás na laně někam, kamsi, pokud možno, co nejblíže k Hlinsku. Domluvili jsme si sraz u jedné benzinky mezi Jaroměří a Hradcem, kde se ještě na auto jukneme a dáme kamarádovi vědět, jak to vypadá. Jestli pro nás tedy jede. Vypadalo to bledě. Auto nesvítilo a navíc se začalo vypouštět zadní kolo. No legrace na entou. Na to z Romana vylezlo, že musí být ráno v práci. Mě osobně to bylo jedno, kdyby aspoň nebyla taková zima. Kamrád zprávu nepřijal s nadšením. Sice byl ochoten zrušit domluvené rande, ale vůbec se mu nechtělo nás vézt na laně, když nesvítíme. Navíc po silnici plné kamionů.
Dofoukli jsme tedy kolo, koupili si baterku, na zadní okno zevnitř přikurtovali trojuhelník a pomaličku polehoučku jsme se vydali na Hradec s jednou půlkou auta v příkopě, abysme zabírali na silnici co nejméně místa.
Tím, že jsme nesvítili, jsme dávali motoru šanci se uplatnit. Ale i jemu občas asi ruply nervy a napotvoru v zatáčce do kopce, kde nás každý viděl na poslední chvíli. K vzteku. Naštěstí první auto, které to do nás málem napralo, zastavilo před námi a místo, aby nás šofér oba zmlátil bejsbolovou pálkou, nás zahákl na lano a odvezl nás do Hradce Králové. Ještě neš jsme vyjeli, vyprávěl nám, u cigarety a kurtování lana, své vlastní příhody z cest, kdy ho pokaždé také někdo musel odtáhnout. Prostě zkušeností hafo.
Vděčně jsme se s pánem svezli a děkovali mu horem dolem. Rozloučili jsme se v Hradci u Hypernovy, kde nás zanechal svému osudu, jedouc dále na Prahu.
My s Romanem jsme obhlédli nedalekou půjčovnu aut a podle pokynu, že na jisté číslo můžeme volat nonstop, jsme tedy zavolali rozhodnuti si auto půjčit a škůdku nechat na místě s tím, že s epro ni časem vrátíme. Pán na druhé straně aparátu ale naše odhodlání zchladil tím, že sice se jim může volat nonstop, ale auta půjčují jen přes den v pracovní době, což nás sice pobavilo, sebralo to "X" korun na kreditu, ale problém nevyřešilo. Rozhodli jsme se tedy, že když pojedeme zadem na Pardubice, budeme si na cestu svítit baterkou a v zadu necháme trojuhelník, že bychom mohli někam dojet. Pomalu, ale jistě. A tak jsme učinili. Roman řídil, a já ruku s baterkou vystrčenou z okýnka a očima na šťopkách. Když proti nám jelo auto, nebo za námi. Zajeli jsme ke kraji a prostě zastavili. A taky jsme stavěli, když už jsem měl ruku zmrzlou a musel se zahřát. Děsná zima.
Tak jsme dojeli skoro před Opatovice. Tam nám ale motor kleknul nadobro a už nepomáhalo ani tlačení, ba ani úpěnlivé prosby. Asi byla už opravdu pokročilá hodina a škůdka chtěla spát. Nevím. Není to moje auto a zvyklosti těch cizích opravdu neznám. Bylo už po půlnoci a mě napadlo, že zavolám kamarádce do pardubic. A světe div se. Kamarádka, že prý se oblékne, omyje ospalky a za chvíli přijede. Přijela. Hodila nás na lano, a asi 80ti kilometrovou rychlostí nás odtáhla do Pardubic, kde jsme škůdku nechali u Globu. Navíc byla kamarádka (Andrea) tak ochotná, že nás odvezla do Hlinska. Nakonec byla cesta veselá, Andrea pobavila nás a my jí a konečně jsme se zase po dlouhé době viděli. Taky... kdy jindy už bysme se měli vidět, že? Byli jsme doma ve dvě hodiny ráno a to už jsme plánovali, že přespíme v autě a pojedeme až za denního světla tak, aby to Roman stihl do práce. Z toho nakonec díky Andrejce sešlo. Díky moc. A jak jsme byli nejprve unavení a zmordovaní, nešli jsme nakonec spát, ale šli společné zážitky vyprávět Romanovu bráchovi Radkovi, který na nás čekal v jedné hospůdce. Snad se nám vysmíval, ale spíš si myslím, že tajně záviděl, že to neprožil s námi..))).
Takže se těšíme na nějakou další "mikrošňůrku" a věříme v bohaté zážitky. Kdo je chcete prožít s námi, přidejte se, je to sice o nervy, ale velká legrace.
Pro jejich návštěvu klikněte ZDE